Je to už pěkných pár let co jsem tu byl. Bylo to fajn. Dva dvanáctitýdenní cykly mi pomohly s 20 kily a vybudované návyky a sport jak prd sejmuly dalších 10. Pecka. Člověk by řekl, že už to po více jak roce bude v pohodě. Ale.....

Toto by mělo být varování všem, kdo si myslí, jak jsou za vodou. Žrout (jak já sebe nazývám) je ne nepodobný alkoholiku. Stačí si "čuchnout" a už se veze. Prostě, Balounův syndrom. Řekněme, že o něco bohémštější způsob života v té době a mnoho aktivit mi přivodilo zranění, které mně nejdříve na nějaký čas vyřadilo ze sportu. To zásadně narušilo můj režim v té době už nastavený na vyšší hodnoty příjmu s přihlédnutím k fyzické zátěži. Ovšem v té době jsem ho už zdaleka tak bedlivě nesledoval, protože jsem získal pocit, že to jde samo a tyhle návyky už jsou kované. To byla zásadní chyba. Prohřešky se z výjimek stávaly stále více pravidlem. Ve stejné době se přidala změna rodinné situace i pracovního zařazení, která mi dala ještě více výmluv vyhýbat se návratu ke sportu. Přidala se tedy další diagnóza: desidia (lenost). Několik faktorů se sešlo a výsledek se začal dostavovat, i když se zpožděním. Zjistil jsem, že metabolismus má slušnou setrvačnost, ale zákon zachování hmoty a energie se nedá oblbnout jako berňák a jeho předpisy. Psychologické hranice padaly jedna za druhou. +5, +10, +15..... Trvalo to 3 roky. Až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že skutečně mám 29 ze 30kg zpět teprve ona psychologická hranice zafungovala. Člověk musí o problému asi nejen vědět, ale také ho jako problém tvrdě pocítit, aby skutečně reagoval. Bohužel, u mě to trvalo sakra dlouho.

Jsem tedy zpět a začínám znovu. Poučen z předchozího nezdaru. S podporou odborníků, protože po druhé je to, věřte, mnohem těžší. Ale stojí to za to. Život bez pytle cementu na břiše je opravdu mnohem příjemnější.

Hodně štěstí a pevné vůle všem.